Vztahy mezi potkany

Článek autorky Markéty Čacké

převzat z http://utahraptor.webnode.cz/news/vztahy-mezi-potkany/

 

 

Pokani jsou sociální zvířata, žijící ve skupině. Někteří lidé vlastní jen jednoho potkana a druhého k němu nechtějí, že by nebyl tak ochočený a mazlivý. To ale není pravda. Obvykle takový solitér se svým majitelem vyhledává více kontaktu prostě jen proto, že nikoho jiného nemá. Chov samotného potkana by se dal považovat za týrání, člověk neovládá způsoby potkaní komunikace natolik, aby mohl jednotlivému zvířeti plně vynahradit společnost vlastního druhu. Lidé, kteří si myslí, že samotný potkan je u nich maximálně spokojený, by si měli zkusit představit, jaké by to bylo být jediným člověkem na planetě a mít možnost zabavit se jen se samými psy. Pokud je skutečně nutné mít potkana samotného, je lepší si vybrat samečka, nejsou tak aktivní a když s nimi majitel není, většinu doby prospí.
Ve skupině se potkani poznávají podle společného pachu, jednotlivá konkrétní zvířata od sebe nerozeznávají, pouze jejich pozici v hierarchii. Důvodem je rychlé střídání členů skupiny, kdo by si měl pamatovat jméno, když dotyčný bude brzo zase pryč. Cizince divocí potkani napadnou a zabijí, laboratorní potkani jsou tolerantnější, přesto je nutné při přidávání nového člena do skupiny zachovávat opatrnost. Obvykle ale po vyjasnění si pozic dojde k akceptování nového člena.
U divokých potkanů je skupina obvykle tvořena alfa jedincem, což bývá to nejvíce zdatné zvíře (obvykle to bývá nejsilnější a nejchytřejší samec). Jeho úkolem je především chránit kolonii před vetřelci. Ostatní členové skupiny mu jsou podřízení. Všichni zdraví dospělí potkani schopní rozmnožování jsou beta jedinci. V jídle a sexu mají stejná práva jako alfa. Dalšími členy skupiny jsou nedospělá mladá zvířata, tzv. gama jedinci, která ještě nemají pevnou pozici v hierarchii, používají se jako pokusná zvířata (ochutnávači, průzkumníci...). Nemají právo se rozmnožovat. Mezi dospělými zvířaty může existovat i tzv. omega jedinec, to je potkan, který je z nějakého důvodu handicapovaný (pomalý, hloupý, zmrzačený). Skupina se snaží omega jedince co nejrychleji zbavit, napadají ho tak dlouho, dokud ho nezabijí nebo neopustí kolonii. Pozice v hierarchii není trvalá, mění se s věkem a nabytými zkušenostmi. Samice mají v rámci skupiny divokých potkanů vlastní hierarchický žebříček a obvykle nebývá tak výrazně dodržován.
Podobně funguje hierarchie ve skupinách laboratorních potkanů. Tyto skupiny bývají tvořeny jen jedním pohlavím, proto v nich schází některé rysy chování, např. chování sexuální. Přesto můžeme vidět, jak na sebe dva samci nebo samičky naskakují, jako by se snažili o kopulaci. U méně znalých chovatelů toto chování vzbuzuje rozpaky. V tomto případě se ovšem nejedná o homosexualitu, ale o dominantní chování, je to jeden ze způsobů jakým si zvířata vyjasňují pozice. V čistě samiččí skupině dochází k podobně striktnímu rozdělení rolí, jako to bývá v hierarchii samců. Pokud se ve skupině vyskytne omega jedinec, jeho postavení je velice težké - z klece nemá kam uniknout a tudíž může dojít k jeho zabití, pokud jej chovatel v čas neoddělí.
 
Vztahy mezi laboratorními potkany
Často se u potkanů tvrdí (jako u většiny hlodavců), že není možné chovat pohromadě dva a více samečků, protože se neustále perou. Je pravda, že se samečci bijí častěji než samičky. To vyplývá z toho, že samci více řeší své pozice v hierarchii a neustále zkoušejí kdo z koho a jestli by se nemohli vyšvihnout na žebříčku výše. Obvykle takovéto "vyjasňovací" bitky nemají žádné trvalé následky, maximálně nějaké to škrábnutí nebo kousnutí, vážná zranění jsou vyjímečná. Jakmile si samečci vyjasní, kdo je kápo, je klid. Podobně probíhá řešení pozic u samiček, různě se přetlačují, kopou a při tom vřískají. 
Toto chování může majitele zneklidnit, má strach, aby si zvířata neublížila, ale pro potkany je toto chování zcela normální a nic špatného na něm nevidí. Majitel by se neměl snažit peroucí se zvířata rozdělovat, jednak ho v zápalu boje mohou pokousat nebo poškrábat a jednak, pokud si zvířata nevyjasní svou pozici, dojde při vrácení zvířete do skupiny k bitce nové. 
K podobné situaci dochází v případě přidání nového jedince do skupiny. Z počátku je nováček ostatními "mordován", různě pronásledován a neobejde se to bez mohutného pištění, ale jakmile dojde k vyjasnění si pozic, je skupinou přijat. Tímto "přijímacím rituálem" prostě nováček musí projít, i když se jedná o mládě, a majiteli nezbývá, než si toho nevšímat.
Jiný případ je, pokud se jedná o tzv. omega jedince, kterého soustavně napadají všechna zvířata ze skupiny, toho je bezpodminečně nutné oddělit dříve, než ho zabijí. Nikdy ho už nevracíme do stejné skupiny. Můžeme ho nechat pár dní odpočinout, zbavit se stresu a pak ho zkusit přidat do jiné skupiny, popřípadě mu vytvořit skupinu novou, z odstavených mláďat. Někdy ani toto nemusí zabrat (zvláště v případě, že je tento omegou z nějakých objektivních příčin, které potkani dobře vnímají a my třeba ne) a pak nezbývá, než takového jedince nechat v klidu dožít o samotě.
Pokud zrovna neřeší své umístění v žebříčku, chovají se k sobě potkani mírumilovně. Přes den většinou spí v jednom mohutném klubku a vzájemně se zahřívají. Z této pohody je může vyrušit snad jen přichod majitele nesoucího krmení. Potkaní den vlastně začíná až večer, jedná se totiž původně o druh zvířat s noční aktivitou. Po probuzení provedou ranní hygienu a vydávají se pátrat po jídle (často jen k nejbližší misce). Potkani si vzájemně pečují o srst a komunikují spolu nejen řečí těla, ale i zvuky pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha. To člověk nedokáže a proto nikdy nemůže být pro potkana stejně dobrým partnerem, jako jiný potkan.